Hrachová (57): Proč se jí muži báli? A co dělá po hvězdné kariéře?
S pálkou se už sice naplno moc ohánět nemůže, ale stejně je na roztrhání. Někdejší hvězda stolního tenisu Marie Hrachová (57) žije ping-pongem i po konci své hvězdné kariéry, a to doslova od rána do večera. A pochvaluje si, jak ji milovaný sport skvěle »vyzbrojil« i do civilního života.
Fungujete hned ve dvou klubech současně – v Ostravě i Frýdlantu. Jak sportovně přežíváte v době koronakrize?
„Co se týče ostravského klubu, hrajeme extraligu žen, tak se musí nějakým způsobem v rámci možností trénovat, aby byly rozumné výsledky. A pokud jde o děti ve Frýdlantu, sportujeme venku, anebo musí cvičit samy doma. Je to složitější, no. Hlavně musíme hodně poděkovat všem sponzorům a partnerům, bez nich by to nešlo. A také mám štěstí na tým lidí kolem mě.“
Jste pořád hrající trenérka?
„Už asi tři roky jsem nehrála, měla jsem problémy s nohou. Po operaci menisku mi pan doktor říkal, že už jsem dosportovala a vypadá to na umělý kolenní kloub. Trápím se, nemůžu dělat pohyb do strany. Takže s dětmi trénuji v podstatě jen z místa, protože na nějaký pohyb to moc není.“
Bojíte se, že se současné dlouhé nicnedělání na mladé generaci projeví?
„Víte co, záleží, jak se v této době děti snaží cvičit. Když jsme mohli, chodili jsme s nimi na turistiku, sportovalo se venku. Teď, když všichni musejí chodit sami, alespoň pro ně máme různé soutěže o ceny a snažíme se je nějakým způsobem motivovat. Protože když budou čtyři měsíce ležet u televize, přiberou a těžko se pak se vším začíná. Stojí to hodně síly a vůle.“
Jste trenérka, nedávno ještě hrající, současně fungujete jako manažerka a šéfka obou klubů. Co z toho vás nejvíce naplňuje?
„V podstatě všechno. (smích) Líbí se mi, že to mám tak pestré, není nuda. Baví mě trénovat s dětmi, pokud vidím zájem, je to radost, úplně pohodička. To samé v manažerství. Člověk poznává nové lidi z jiných oblastí, což je super, rozvíjíte se. Nemůžu si stěžovat. Spíš jde o ten čas, to je náročnější.“
Máte jeden zápas, který vám nikdy nevymizel z paměti a neustále si ho přehráváte?
„Určitě, a je jich víc. Třeba na olympiádě v Soulu 1988 jsem hrála o postup mezi nejlepší čtyři s Holanďankou Vriesekoopovou, což byla jinak moje parťačka ze čtyřhry. Ona to na mě uměla. Když prohrávala, vždy mě dokázala nějak rozhodit – zmáčkla míček, něco odhodila, aby se nehrálo a vyvedla mě z rytmu. Ale tehdy v Soulu jsem ji úplně smázla, na co jsem sáhla, to jsem dala. Já mohla hrát klidně se zavřenýma očima, jak mi to šlo!“
Byla jste velká bojovnice, vždy plně koncentrovaná. Pomohly vám tyto vlastnosti i do života?
„Určitě, jednoznačně. Já si to nikdy neuvědomovala, ale jak říkáte, taková ta bojovnost, ale třeba i skromnost mi hodně pomohly. Začala jsem to ale vnímat až potom, co jsem skončila kariéru.“
Po konci kariéry musela přijít obrovská prázdnota, ne?
„Byla jsem smířená, že skončím, dodělám si vysokou školu, kde mi dva roky chyběly, ale stejně najednou přišlo takové vzduchoprázdno. I přestože jsem studovala psychologii, vnímala jsem to těžce. Někdy lituji ty mladší, co měli trošku slávy, skončí, a najednou nic. Nic neumíte, nemáte třeba ani středoškolské vzdělání. To je pak kruté.“
Celý rozhovor najdete v tištěné verzi Aha! 17.4.2021
