Zpěvák Pavel Vítek (56): Kvůli lásce ke klukovi poznal bídu i hlad!

Rodiče chtěli, aby vystudoval »něco seriózního«. Jenomže Pavla Vítka (56) odmalička lákala hudba a divadlo. Při škole zpíval na tancovačkách, a když udělal přijímačky na DAMU, dostal se do ročníku s Karlem Rodenem. Pak si jej vyhlídla kapela GBS. Hned první song Má svůj den ho vystřelil do světa showbyznysu. Jenže úspěch často střídá i pád...
Co udělá s mladým klukem, když se přes noc stane hvězdou?
„Byl jsem vyplašený. Samozřejmě o tom sníte. V mladické euforii chcete, aby vás lidi poznávali, abyste měli davy fanynek. Jenže u mě to přišlo tak strašně rychle! Musel jsem se s tím srovnat ze dne na den. Výhrou pro mě byla jedna věc. Tím, že jsem byl vystudovaný herec, bral jsem pozici zpěváka trochu jako roli.“
Proč jste studoval činohru a ne zpěv?
„Od dětství mě provázelo obojí, herectví i hudba. Během gymnázia jsem začal zpívat na plesech a tancovačkách s jednou z nejvyhlášenějších olomouckých kapel. To byla úžasná škola! V šestnácti jsem zpíval i do půl čtvrté do rána! Současně jsem v olomouckém divadle dostal jednu z hlavních rolí v muzikálu Na skle malované. Obojí mě bavilo, ale zpěv tehdy nebylo kde studovat. Jenom klasický. Mě ale víc lákaly tancovačky a divoký život.“
Co na to říkali rodiče?
„Samozřejmě jim to vadilo. Jenomže já jsem byl tvrdohlavý dítě a všechno si prosadil. Trvali na jednom: Nesmí se to dotknout školy. Ale já jsem měl vždycky vyznamenání. Naši viděli, že to zvládám, tak mě nechali. Dobře věděli, že by s tím stejně nic neudělali. Zavřeli by dveře a já bych utekl oknem. Ale když jsem pak v sedmnácti maturoval, byli proti, abych šel na uměleckou školu. Proto jsem udělal přijímačky na speciální pedagogiku a rok ji studoval. Mezitím jsem šel na přijímačky na DAMU a po prvním roce tam přestoupil.“
Nikdy jste neuvažoval o jiném povolání?
„Jako malý kluk jsem chtěl být řidičem kamionu. Můj táta byl řidičem z povolání a já vždycky miloval svět aut. Ještě jsem ani neuměl pořádně mluvit, ale už jsem poznával všechna auta na ulici. Jednou jsem si na Vánoce vyškemral šlapací autíčko. Na tachometru bylo malováno šedesát, já jsem to umazal a napsal jsem tam 120, abych jel rychleji. (směje se) Ale bylo toho víc. Taky jsem chtěl být popelář, anebo podmořský biolog.“
Biolog?
„Bylo to zvláštní období. Zajímal jsem se o svět pod vodou, četl o něm knížky, proto jsem šel i na přírodovědně zaměřené gymnázium. Dodnes mě to láká, proto rád šnorchluju. Hloubek se trošku bojím, ale šnorchlovat na Maledivách, to je nádhera! Jenže sen o biologovi se rozplynul, když pak začalo divadlo a tancovačky.“
A začal jste studovat herectví...
„A nikdy jsem nelitoval! Na DAMU jsme zkoušeli Shakespeara, Čechova a já tam hodně vnášel hudbu. Celý ročník jsme uměli zpaměti spoustu písní. Když se nám nechtělo na hereckou, přemluvili jsme kantora a šli si sednout na Karlův most. Z Rudýho práva jsme udělali čepici, do které nám házeli drobný, hráli na kytaru a zpívali zakázanou Kubišovou. Já, Chýlková, Holubová, Roden, Cibulková, Žilková, Asterová... Takhle jsme si »vyžebrali« slušný peníze a šli jsme je propařit.“
Byli jste hodně silný ročník...
„Proto jsme si moc nenechali diktovat, jak máme divadlo dělat. Dělali jsme avantgardu a cestovali s ní po světových festivalech. Všude jsme sklízeli obrovský ovace. Byli jsme ročník, který se dokázal veselit do rána, ale ráno v půl osmé stál u baletní tyče na pohybové průpravě. Nedovolili jsme si nepřijít. Brali jsme to vážně. Do všeho jsme šli po hlavě a naplno, a to mi pak vydrželo i v mé sólové kariéře.“
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Nedělního AHA!.