Distanční výuka v pandemii: Stihnete make-up nebo upéct bábovku
Z postele rovnou »do lavice«, jen se protáhnout, rozlepit oči, zapnout počítač a pěkně pozdravit paní profesorku. Jestlipak je na druhé straně také v pyžamu? Distanční výuka, fenomén tohoto roku. Je jiný, virtuální, mimo realitu. Deváťáci se stresují z přijímaček a o nás, maturantech, ani nemluvím! Je to o nervy.
Schází mi polovina ročníku třetího a začíná se k tomu přidávat víc a víc týdnů ročníku posledního – maturitního čtvrťáku. Výuku máme online, což je sice občas zábava, ale plnohodnotné hodiny to nejsou. Představte si třeba takovou informatiku nebo účetní software přes video přenos. Ráno, pravidelně v 7.50, se přihlašuji na první hodinu. Odpadá cesta metrem a tramvají, snídani stihnu o přestávce, make-up o té druhé, ve třetí pauze je čas na kávu.
Soused vrtá
Po připojení do hodiny nastává chvilka chaosu končící zhruba po pěti minutách, kdy z počítače neslyšíte nic jiného než „Dobrý den!“ nebo třeba také: „Nazdar, paní soudružko.“ Vida je, odvážlivce, ve třídě by si to nedovolili. Spolužáci se překřikují, každý chce pozdravit. Do toho o patro níže vrtá soused tak, že se otřásá polovina domu, a ještě poslouchám podobné hodiny své sestry. Poté, co se přivítáme a z počítače to hučí jako na tržišti, přichází čas docházky. Z výkřiků a pozdravů profesoři nepoznají, kdo je a kdo není připojen. Absence se nám normálně započítává, jako bychom byli ve škole, a tak se snažím nic nezameškat. Všichni si vypnou své mikrofony, aby byl slyšet dotazovaný žák. A profesor se ptá: „Chytilová, přítomna?“ a já rychle vyhrknu: „Tady!“ Když se neohlásíte, máte áčko.
Popeláři
Někteří profesoři sice respektují problémy s připojením a podobně, ale většina ne. Nejsou hloupí a vědí, že v 90 % se jedná o výmluvy. Občas se zasekneme u spolužáka, který se sice připojí, ale hned zase usne. Ufon, kantoři ho v prvním týdnu nejdříve několikrát volali, než mu zapsali nepřítomnost, teď už ale všichni víme, že spí, a nikdo nemá slitování. Venku se zastavili popeláři, rámusí, hlasy se mísí. Máme jasno v tom, kdo chybí a kdo se uráčil vstát a pracovat, a můžeme začít, většinou už zbývá okolo 30 minut, kterých si my prozřetelnější vážíme. Ostatní nadávají, že: „Ještě třicet minut, to dneska fakt nedám,“ a válejí se u počítačů. Já pilně pracuji, vyplňuji pracovní sešity a stahuji aplikace, ve kterých nám naše paní profesorka na matematiku vytváří úkoly. S tou si rozumím, snaží se nám vždy ve všem pomoct.
Bábovka
Dokonce i zbytek rodiny se baví, když mé hodiny poslouchají. „Mám pocit, že mě vyzkoušejí, když jdu kolem,“ hlásí táta. Tak sugestivní je výuka a zkoušení. „Jako kdyby u tebe seděla angličtinářka na posteli.“ Představa celé třídy nacpané do mého pokoje ho rozesměje. Občas nakoukne mamka, víc ale kontrolují sestru. Má problém s budíkem, a tak taťka zkušeně kope tenisákem do jejích dveří, aby procitla. „Odpadla nám hodina, jdu upéct bábovku,“ hlásím a hrnu se do kuchyně. Je to tak, o přestávce stihnete leccos, ať už zmíněnou kávu, vyprázdnit myčku, založit prádlo do pračky nebo udělat otci pleťovou masku. To pobaví všechny, v pandemii je kdejaká blbost vítaná a vtipná. Ano, přiznávám, v sociální izolaci člověku trochu »hrabe« a rodiče se nás snaží podržet. „Dneska uklidíme kuchyň,“ hecuje mamka a kupodivu jí na to skočíme. „Člověk v zoufalství vezme zavděk vším,“ kroutí hlavou hlava rodiny a drolí si usilovně zbytky kolagenové masky z vousů.
Celý článek a fotografie najdete v Nedělním Aha! 7.11.2020
