Marián Labuda (51) o roli po slavném otci, své cestě i pevné rodině...
Jeho otec byl slavný slovenský herec Marián Labuda (+73), maminka byla tanečnice, a tak bylo jasné, že Marián Labuda ml. (51) se umělecké branži asi nevyhne. A je za to rád. Už tři desítky let se věnuje herecké profesi a za tu dobu si vybudoval svoji vlastní cestu. Jeho domovskou scénou je divadlo Astorka v Bratislavě. Kromě toho jezdí s agenturou po divadelních zájezdech, má kapelu, věnuje se dabingu i natáčení. Nyní ho můžeme vídat také v pražském Divadle Broadway, kde hraje sultána v rodinném muzikálu Lotrando a Zubejda. Roli »zdědil“« po otci ze stejnojmenné televizní pohádky. Daří se mu ale i v soukromí. Letos slaví krásných 30 let společného soužití se svojí manželkou Andreou, která pracuje v televizi Markýza, kde má na starosti publicistiku a zpravodajství. Mají spolu dva syny, starší Richard (20) je ve čtvrtém ročníku na Vysoké škole múzických umění, mladší Patrik (16) je gymnazista na sportovní škole a svoji dráhu momentálně zasvětil fotbalu. Co ještě Marián, kterému říkají Majo, na sebe prozradil?
Mariáne, do Prahy pravidelně jezdíte za prací, momentálně na muzikál Lotrando a Zubejda. Jak zvládáte dojíždění z Bratislavy?
„Když mám víc času, jedu vlakem, když spěchám, jedu autem. Ale jsem celkem zvyklý. Už jsem tu několikrát hrál v různých projektech, v divadle tedy ne, ale byly to seriály a filmy. Měl jsem to štěstí, že jsem pracoval i s panem Krejčíkem ještě na jeho posledním filmu. Ale točil jsem i Arvéda s Petrem Čtvrtníčkem, se kterým hrajeme i v Lotrandovi a který mě vlastně do role sultána navrhl.“
To je role, kterou hrál váš otec ve známé pohádce. Váhal jste, než jste ji vzal?
„To zaváhání je vždycky. Ale tady v tom případě mi Jirka Strach, který to režíroval, dodal hodně sebevědomí v tom dobrém slova smyslu. Vysvětlil mi, jak na to mám jít. Řekl mi, abych se na pohádku znovu podíval, protože jsem ji už dlouhé roky neviděl, a když jsem ji znovu zhlédl, tak jsem si uvědomil, jak byl táta skvostný, a nejen on. Já jsem ani nevěděl, jaký fenomén u vás ta pohádka je. U nás na Slovensku je také známá, ale tady vidím třeba diváky, že zpívají texty písniček.“ (usmívá se)
S vaším otcem se asi nechcete srovnávat, tomu se ale asi těžko brání, nemyslíte?
„Samozřejmě, je to jeho role a já mu ji nechci nějak brát. Kdyby tu byl, podle mě by ji hrál on, ale když tu už není, tak na mě dohlíží shora, jak se říká, a doufám, že pořádně. A já jsem vděčný za to, že ji můžu hrát po něm, a mám k tomu velký respekt a úctu.“
Co by vám na tu roli nejspíš řekl?
„Asi jako každý rodič by měl trému za mě. Ale myslím, že by byl spokojený. Hraju to po svém, našel jsem si k tomu sultánovi vlastní cestu. Jsem v branži už třicet let, tak to mám na jevišti, jak se říká, dost odchozené, tak se teď už vyloženě na každé představení těším.“
Byl by k vám také kritický?
„Ano, vůči češtině by byl asi kritický. On byl velký detailista, tak by na mě tlačil, abych se v ní ještě zdokonalil. Protože třeba to vaše »ř«, to je oříšek.“ (směje se)
Rodina se byla na vás podívat?
„Manželka byla na premiéře a líbilo se jí to. Samozřejmě mi drželi palce. S tou češtinou se ještě trochu, pravda, peru, to přiznávám, ale na druhou stranu, jak je v pohádce sultánův rodný jazyk arabština, tak je to snad omluvitelné.“ (směje se)
Po tatínkovi jste zdědil i podobu. Byla to vždy výhoda, nebo naopak?
„Na začátku, to víte, lidé nás porovnávali. Dneska už mě ale znají, dokonce ani ne pod jménem Marián, ale na Slovensku mi říkají Majo, tak už jsem si snad vybudoval vlastní cestu. S tátou jsme ale společně hráli v představení Moje máma měla bratra, kterou napsal můj kolega Peter Pavlac nám na tělo a již bych si časem chtěl zahrát zase já s mým synem. Že si posuneme ty role zase o generaci. Ale zatím musíme ještě počkat, až Ríša získá zkušenosti.“ (usmívá se)
Jaká je vaše domovská scéna na Slovensku?
„Je to divadlo Astorka, což je celkem slavné divadlo, kde hrála a hraje spousta slavných osobností, jako například Zuzka Kronerová, Mirek Noga a další. Hostoval u nás také pan Krobot, který dělal Dostojevského Idiota, takže to také byla pro nás velká škola a krásná práce.“
To herectví bylo u vás asi jasné, viďte? Nejen o tom čtěte v tištěném APŽ číslo 14.
