Heda Čechová slaví 90, život ji těžce zkoušel...
Neuvěřitelně silná žena. To, co jí osud naložil, by zvládl přežít málokdo. Legendární hlasatelka Heda Čechová 17. července slaví 90. narozeniny. Za dob své největší slávy byla nejen krásná, ale stala se také symbolem odporu proti sovětské okupaci. Dokázala se poprat se zákeřnou nemocí, překonat smrt otce i záhadné zmizení své sestry. S čím se však nedokáže vyrovnat, je předčasný odchod jejího jediného syna, známého herce a moderátora Vladimíra Čecha (†61), který před pěti lety zemřel na rakovinu…
Paní Čechová, slavíte velké životní jubileum. Řekněte mi, jak se máte a jak se vám daří?
„Mám se přiměřeně věku. (směje se) Nestěžuju si, jsem zdravá, jen mě trošku zlobí nohy. Ale to se dá rozchodit, takže nesmím dlouho sedět a musím se pohybovat. Jinak já už jsem v domově s pečovatelkou službou, víte? Je to tady ale hezké. Koukám do zeleně. Zleva mám břízu a zprava mám magnolii, domy jsou kousek dál za zahrádkou. Jsem docela v příjemném prostředí.“
To jste se vy sama rozhodla, že chcete do domova s pečovatelskou službou?
„Ani ne. To rodina na mě udělala nátlak, měli totiž o mě strach. Mně se asi dvakrát zamotala hlava… I zrovna před chvilkou jsem si musela sednout. Nevím, co je v ovzduší, jestli je nějaký špatný tlak, protože se mně po dlouhé době zase začala motat hlava. Tak sedím a vykládám si pasiáns.“ (směje se)
Tak to se nenudíte.
„To ne. Víte, to mě naučila moje máti. Vždycky si tím nějakou práci, kterou dělám, zpříjemním. Když domyju nádobí, tak si jdu sednout a vykládám si.“
Z vašeho hlasu slyším, že jste veselá. Věk vám rozhodně na radosti neubral.
„Já nejsem pesimista, vždycky jsem byla optimista. Zažila jsem moc smutných věcí, včetně smrti svého syna, ale co se dá dělat? Beru to tak, že to tak je a že to tak mělo být. Protože co s tím můžete dělat? Jak zpívá Jarek Nohavica: Se smrtí, se kterou smířit nejde se… Se smrtí svého syna se nikdy nesmířím, ale co můžu dělat? Je mrtvý, tak je mrtvý. Už pět let…“
Váš syn by teď v červenci také oslavil narozeniny…
„No právě. My jsme oba dva v červenci. On byl šestého na Mistra Jana Husa a já sedmnáctého. Teď by měl narozeniny.“
Smířit se smrtí syna nelze, jak říkáte. Ale co myslíte, pomůže čas aspoň trošku zahojit rány?
„Ne, to ne. Ale žiju. Žiju, protože je to tak v mém osudu někde napsaný. Někde to někdo napsal, že já tady přežiju plno lidí. Z mých známých už jsou všichni mrtví. Ale já mám tu výhodu, že si stačím sama, víte? Vždycky si najdu nějakou práci nebo zábavu. Nikdy se nenudím. Když nevím co, tak se hrabu ve skříni a dávám si do pořádku vnitřky skříní. A když mě to přestane bavit, tak přestanu. (směje se) Nikdo mě do ničeho nenudí a mám spoustu času.“
Prozraďte mi, vědí ostatní klienti pečovatelské služby o vás, že jste ta slavná hlasatelka a symbol proti sovětské okupaci?
„Já nevím, já se jich neptám. Nikdo nic neříkal. Ale když jdu po chodbě, tak mě zdraví, když máme tady nějaký shromáždění, tak se pozdravíme. Ale přišly za mnou návštěvnice a vyznávaly mi obdiv. (směje se) Jsem ráda, že jsem dala lidem něco hezkého ze sebe a že na mě vzpomínají v dobrém.“
Ještě mi prozraďte, plánujete nějakou oslavu?
„Já nic nevím. Možná, že něco chystají a rodina možno taky. Ale já se nevyptávám, třeba je to překvapení. No tak určitě někdo přijde. Mám čtyři vnoučata, dvě jsou sice mimo Prahu, ale tak to víte, že přijdou. Budu zavalená kytkami.“ (směje se)
Více o osudech hedy Čechové najdete v tištěném Aha! pro ženy číslo 29.
