Lukáš (42) je průvodcem po památkách holocaustu - V noci mívám škaredé sny!
Před lety se stal průvodcem po evropských židovských památkách. Jeho povídání o terezínském ghettu patří k nejuznávanějším, průvodcovství po Osvětimi k nejvyhledávanějším. Lukáš Lev (42) z Litoměřic také pomohl mnoha rodinám doplnit mozaiku života jejich příbuzných, kteří se z doby holocaustu nikdy nevrátili domů a jejichž osud byl do té doby neznámý. Dodnes také odhaluje tajemství terezínských půd, které jsou protkány nejrůznějšími příběhy.
Pochází z Litoměřic, několik let ale žil a pracoval v Německu. Jeho vášní je stolní tenis, a právě ten ho paradoxně přivedl k jeho současné práci. „Dostal jsem se k tomu náhodou. Přišla krize, začalo se hodně propouštět. Potkalo to i mě. Šel jsem v té době na trénink stolního tenisu si vyčistit hlavu, když jsem potkal kamarádku. Její máma zrovna končila v památníku Terezín a hledala za sebe náhradu v průvodcovství v němčině. Vůbec nic mi to neříkalo. Jen kdysi jsem byl v Malé pevnosti se školou. Nicméně na druhý den jsem vyrazil do památníku. Vyfasoval jsem podklady k učení. A za týden jsem provázel. Už je to 16 let a vše, co se kolem holocaustu týká, mě pořád hrozně zajímá,“ vzpomíná na své začátky Lukáš. Zpočátku toho o židovské kultuře mnoho nevěděl, když přijeli do památníku Židé, byl trochu překvapený. „Koukám, vlasy mají spletené do nějakých copánků, na hlavě jarmulky. Říkám si, co to je za blázny? Časem jsem vše pochopil. A pak se s nimi dával do řečí,“ pokračuje ve vyprávění.
Slzy dojetí
Setkal se tak s mnoha osobními příběhy či smutnými osudy rodin, které často nevěděly, co se s jejich blízkými vlastně stalo. „Pomáhal jsem jim tedy dohledat jejich příbuzné v databázích, ke kterým nemá přístup každý. Stačilo zadat jméno a příjmení a dala se vypátrat i cela, kde byli lidé věznění, odkdy do kdy, kde jsou pohřbení nebo zda je spálili v krematoriu. Chodil jsem s konkrétní rodinou a ukazoval jim, kde dotyčný spal. Jsou to silné okamžiky doprovázené častokrát pláčem,“ říká Lukáš. Do Terezína se vypravil i František Frištenský, synovec legendárního řeckořímského zápasníka Gustava Frištenského. Jeho matka se mu se svým životem v místním ghettu nikdy nesvěřila. Po vypátrání jejího osudu vzal své příbuzné a prošel s nimi celou cestu od výstupu z transportu v Bohušovicích až do Terezína. Na počest své mámy. „Začal po jejím osudu pátrat až na popud Arnošta Lustiga. Po její smrti se vydal po světě hledat ženy, které s ní byly v době ghetta na pokoji. V Terezíně jsme našli i místo, kde byla natočená v propagačním filmu nacistů, který nebyl nikdy zveřejněný. Objevila se v záběru, jak pleje zeleninu,“ dodává Lukáš Lev. O dojemné okamžiky při návštěvách Terezína nebo Osvětimi, kde také provází, nebyla za ta léta nouze. I Lukášovi se při průvodcovství stává, že mu ukápne slza. „Nesmíte nad tím přemýšlet, i když co se odehrávalo, je hnus. Někdy vás to ale dostane. Třeba, když mi nějaká žena dala obrázek kluka, který šel později do plynu. Je to, jako kdyby vám dala něco živého do ruky. A když vykládám jeho příběh, tak je to jako kdybych měl v kufru živé dítě, které jede někam s vámi. To, co ty lidi hodně spojovalo, byl stesk po domově. Když si na to vzpomenu, tak jsem se kolikrát rozplakal i v Osvětimi v době, kdy jsem tam při průvodcovství pobýval několik dnů. Když si vykládáte o těch hrůzách, tak se těším domů,“ přiznává. Během své průvodcovské kariéry se ale setkal také s opačnými projevy. S lidmi, jejichž předci nedali na Hitlera dopustit. Při prohlídce s německou skupinkou se k němu jednou dokonce přitočila drobná stařenka z davu s poznámkou: Tady se toho od války moc nezměnilo, že? Lukáš jí na to odvětil: Není to pravda, každý rok se to tady maluje, dává se to do pořádku. Na to stařenka: Nemyslím to tak. Pracovala jsem zde v roce 1943 úředně a moc se toho zde nezměnilo. A následně zase zmizela v davu.
Sbírá příběhy - Jaké? Dočtete se v tištěném Aha! pro ženy číslo 15.
