Nikola (31) z Brna: Ujela 328 km na kolečkových bruslích na závodu v Le Mans!
Nedávno se vrátila z francouzského okruhu v Le Mans. Nejela tam ale slavný 24hodinový vytrvalostní závod automobilů. Nikola Stračárová (31) z Brna nazula na nohy kolečkové brusle a vydala se na trať na nich. I přesto, že se potýkala v přípravě s bolestmi achilovky a moc toho nenatrénovala, cílem nakonec po 24 hodinách projela. A nevedla si vůbec špatně!
„Odmala jsem byla vedena ke sportovní všestrannosti. Chodila jsem i do baletu. Když se na základní škole pořádaly v Brně závody na kolečkových bruslích, tak jsem se přihlásila. K bruslení mě přivedl nevlastní táta Radek, který býval v mládí hokejistou. Hned na prvních závodech jsem skončila na stupních vítězů. Tak jsme si s nevlastním tátou řekli, že bychom mohli společně zkusit i nějaký podnik dvojic. A dosáhli jsme v něm, coby ryzí amatéři mezi profesionály, také skvělého výsledku,“ vzpomíná na první krůčky na bruslích Nikola. Už během následného studia na brněnském gymnáziu se Nikola na inline bruslích zařadila mezi domácí špičku. S přijetím na vysoké školy, tedy se studiem na fakultách pedagogické a sportovních studií, však stála před rozhodnutím, co dál. Škola dostala přednost a sport zůstal v rovině rekreační. „Na gymnáziu jsem byla pomalu každý víkend na závodech a potom se dávala celý týden dohromady. Soutěžila jsem na desetikilometrové trati nebo jezdila půlmaraton. Na konci studia jsem ale měla najednou pocit, že mi život hrozně rychle utíká. Tak jsem si řekla, že pokud budu jezdit nějaké závody, tak jen občas,“ přiznává Nikola. Jako zástupkyně družstva Black Ice Brno se ještě během studia na gymnáziu zúčastnila v roce 2009, coby členka ženského desetičlenného štafetového týmu, své první čtyřiadvacetihodinovky v Le Mans. A skončila tehdy s ostatními našimi závodnicemi na skvělém druhém místě. „V cíli jsme měla tenkrát nějaké otlaky a puchýře z bruslí. A bolely mě svaly. Ale taky jsem si řekla, že by bylo krásné se na Le Mans jednou vrátit. Brzy po návratu z Francie jsem se zúčastnila ještě pětihodinového závodu na brněnském Masarykově okruhu a poté brusle zavřela do skříně. Až do nedávné doby, než jsem se seznámila se svým současným přítelem Luďkem, který jezdí na kole. Obula jsem je tak po jedenácti letech až před rokem na jeho závodech v Německu. Vlastně mě k tomu přemluvil s tím, že se tam mohu projet, když bude okruh volný. Když jsem potom viděla v dresech i ostatní na kolečkových bruslích, tak mě v tu chvíli napadlo, co kdybych se hecla a do Le Mans se opravdu ještě jednou vrátila. Navíc když mě přítel ubezpečil, že v něm budu mít i v tomto případě maximální oporu,“ říká Nikola.
Rodinné tajemství
Definitivní rozhodnutí, zda se na start v Le Mans opravdu znovu postaví, padlo v zimě, během jejího zkouškového období na vysoké škole. „Dlouho to ale nevypadalo, že by to letos mohlo vyjít. Vždyť na sólo závod trénují mnozí i celou svoji kariéru. Ale při zkoušce s naším děkanem jsme měli vytvořit graf, jaké limity mohou určitého sportovce ovlivňovat a omezovat. Tak jsem dala doprostřed grafu bruslaře, který je amatér, chce ujet 24 hodin a kolem udělala myšlenkovou mapu limitujících faktorů. Děkan se na mě podíval a řekl: Krásný, máš to super, ale já si nedovedu představit, že by nějaký amatér do takového závodu vůbec šel, proč by to dělal? Přiznala jsem mu až po závodě, že to celé bylo vlastně o mně. Nevěděla jsem, jestli to zvládnu, proto ta opatrnost. Zvláště, když jsem na bruslích dlouho nestála. Bylo to dlouho takové naše malé rodinné tajemství. Nakonec jsme jednou večer udělali rodinnou poradu u kulatého stolu a poté zaplatili startovné 170 euro. A bylo napůl rozhodnuto,“ popisuje rozhodující okamžik Nikola, která ovšem neměla čas na pořádný bruslařský trénink. Proto se snažila aspoň zapracovat na fyzičce běháním, aerobikem, jízdou na kole na válcích. Navíc ji ale čekaly i studijní povinnosti. Po brněnských cyklostezkách proto vyrazila na bruslích až s nastupujícím jarem. „Po sportovní prohlídce na fakultě jsem věděla, že bych neměla během 24 hodin na bruslích zkolabovat. Můj nejdelší trénink však trval jen dvě hodiny a ujela jsem při něm pouze 35 kilometrů. A to nebylo moc. Při cestě s mamkou Danou do Itálie jsem si ještě vyzkoušela, zda vydržím nespat. Vyrazili jsme z Brna ve dvě ráno a celý den jsme potom chodili po Itálii, abych zjistila, jak na tom budu večer s únavou. Na základě toho jsem konstatovala, že Le Mans zvládnu. Kamarádka mi napsala kompletní výživový plán na celých 24 hodin. Teta mi sehnala doplňky stravy, nutridrinky a obvazové materiály. Známá mi poradila, jak mám tejpovat koleno, kdyby se ozvalo. Od zimy mě ale strašně bolela achilovka, dostala jsem do ní asi zánět. Vypadalo to, že ve Francii odjedu tak dvě kola a skončím,“ vypočítává strasti Nikola.
V růžovém dresu - Nejen to čtěte v tištěném Aha! pro ženy číslo 34.
