Petr (43): Práce na moři mi dala psychickou odolnost!
Léta plavil na nejluxusnějších zaoceánských lodích a pracoval v restauracích oceněných michelinskou hvězdou. Coby číšník obsluhoval světové celebrity, jakými jsou například herci Leonardo DiCaprio, zpěvák Ozzy Osbourne, modelka Cindy Crawfordová a další. Dnes je Petr Opluštil (43) z Brna ředitelem dvou vyhledávaných hotelových resortů, kde zúročuje svoje nabyté zkušenosti, aby hostům poskytovaly služby na nejvyšší úrovni.
Už na základní škole ho bavilo vařit, občas něco ukuchtil i svým rodičům a sourozencům. „Rodiče mi při výběru povolání radili, že když mě to baví, ať jdu na hotelovou školu, neboť do restaurací se bude chodit pořád. Tak jsem se touto cestou nakonec taky vydal,“ říká Petr, který nakonec vystudoval obor kuchař-číšník v Lomnici u Tišnova. Krátce po vyučení absolvoval v Jihlavě roční základní vojenskou službu. U protiletecké obrany dostal na starost štábní kantýnu. „Takže jsem zůstal v oboru. Pro vojáky z povolání jsem mimo jiné připravoval večírky, obsluhoval jejich svatby. Po vojně jsem si potom prošel několika restauračními podniky v Brně v pozici číšníka. Během té doby jsem pocítil, že bych se chtěl zdokonalit v angličtině. A tou nejlepší volbou, jak se cizí jazyk pořádně naučit, bylo vyrazit do zahraničí. Vydal jsem se proto do Anglie jako au pair,“ pokračuje Petr. Dva dny v týdnu navštěvoval ve Velké Británii školu. Jinak se staral o děti rodiny, u které taky bydlel. Po večerech si navíc přivydělával v barech a restauracích jako číšník. Po skončení školy a dvouletém studentském vízu se Petru Opluštilovi nechtělo vracet zpátky do České republiky. Měl chuť za hranicemi ještě něco nového poznat a zažít. A tak si před dvaceti roky podal žádost o práci na zaoceánské lodi. „Nejdříve jsem úspěšně prošel úvodním pohovorem. Během něho jsem musel odpovídat na otázky, jaké mám vzdělání, zkušenosti, ambice, proč a jak dlouho chci takovou práci dělat. To z důvodu, aby společnost zjistila, zda se dá s takovým člověkem počítat dlouhodobě a má cenu do něj mnohé investovat. Požadovali v anglickém jazyce znát základní názvosloví mezinárodního jídelního lístku, umět namíchat základní koktejly a jiné vědomosti. Součástí přijetí bylo také doložení předcházející praxe, a poté následoval měsíční vzdělávací kurz už přímo na palubě lodi,“ vrací se k začátkům na zaoceánském parníku Petr.
Náročné školení
Jeho začátečnické kroky vedly na loď Queen Elizabeth 2, která byla svojí velikostí srovnatelná se slavným Titanikem. „První, co na lodi zažijete, je, že vás po ní provedou. To abyste věděli, kde co je a není. Při každé plavbě s novými klienty musí do tří hodin od nalodění proběhnout cvičný poplach. Při něm má každý člen posádky předem určené místo, které je relativně bezpečné. Zde potom předává určeným hostům další informace, jak se chovat a co dělat. Ať už jde o pomoc s plavoucími vestami, nasměrovat klienty k únikovým východům a další. Cvičení poplachu jsem pravidelně absolvoval týden co týden,“ říká Petr. Na lodi jde především o bezpečnost, a tak Petr musel projít i dalšími školeními bezpečnosti práce na lodi. „Absolvovali jsme například intenzivní týdenní kurz v bazénu. Museli jsme dokázat plavat ve studené vodě i oblečení v plovoucích vestách. Nebo nás učili, jak se chovat, když nás napadne žralok. Pokud by někdo ve vodě krvácel, potom by mohl být problém, protože žralok cítí krev na několik kilometrů. Ale pokud by šlo třeba o skupinu lidí, která se potápí, potom je dobré se vzájemně obejmout, nohy dát do klubíčka, chytnout se za ramena, vytvořit kruh. Je to kvůli udržení vyšší tělesné teploty, kdy tak člověk vydrží v ledové vodě mnohem déle než jen pár minut, a také žralok v takovém případě, pokud není hladový či agresivní, lidi nenapadne,“ popisuje Petr Opluštil. Při svých plavbách zažil spoustu zajímavých situací. Třeba když trávil večer se spolupracovníky v baru a při bouřce potkala loď dvacet metrů vysoká mořská vlna. Voda z ní pohltila nejen palubu, ale několika otevřenými nouzovými východy se dostala do chodeb pro zaměstnance, a dokonce i do samotného baru. „Co vás napadne jiného, uprostřed zábavy, když tam najednou vtrhnou tisíce litrů slané vody než to, že se potápíte. Část posádky tak hned zachvátila panika. Mnozí také okamžitě letěli do svých kabin pro plovoucí vesty a běželi na své meeting pointy. Tam čekali, kdy bude vyhlášen poplach. Přitom se nic nedělo,“ usmívá se při jedné ze vzpomínek Petr. I on ale měl z tak velké lodi, jakou byla zaoceánská Queen Elizabeth 2, obrovský respekt. „Takové lodě jsou vlastně velkými plovoucími ocelovými městy. Mají bazény, obchody, divadlo, kina, knihovnu, casina, bary. Najdete na ní všechno, na co si vzpomenete. Nikdy se nezastaví a posádka se na ní neustále točí. To znamená, že každý měsíc přijdou nováčci, jiní jedou domů, na dovolenou. Při prvním nalodění přijdete na palubu a máte půl hodiny na to, abyste se dostavil na dané místo, kde dostanete uniformu, ložní prádlo, ručníky a řeknou vám, co se bude dít. A už večer obsluhujete hosty. To potom nastává chvilka napětí z toho, aby se člověk co nejrychleji zorientovat, kde co je. Však taky není výjimkou, že někdo z personálu vydrží na lodi třeba jen týden nebo měsíc a odejde. Problémy to dělá především těm, jež nejsou zvyklí cestovat a neumí se rychle zadaptovat, vyrovnat se stresem. Nebo jim chybí svoje navyklé zázemí, kamarádi,“ líčí Petr.
Život v luxusu - Nejen o tom čtěte v tištěném Aha! pro ženy číslo 43.
