Jana (39) z Litvínova: Můj svět jsou urny a rakve!
Je půvabná a na první pohled velmi křehká. V jejím případě ovšem zdání opravdu klame. Jana Žitná (39) vystudovala speciální pedagogiku obor vězeňství, pro svoji profesi si pak vybrala pohřebnictví. Tahle štíhlá blondýnka ovládá tanec u tyče a věnuje se bikini fitness, v kanceláři jí ale dělají tiché společníky urny v nejrůznějších podobách. Jak se ke své profesi dostala?
Panenky jako malá nepohřbívala, nemalovala rakve a ani o tak trochu strašidelném zaměstnání nesnila. Jana se stala majitelkou pohřební služby, jak sama říká, náhodou. „Znám člověka, který se tomuto oboru věnoval 25 let, on mě do všeho zasvětil. Vím, že právě jeho přede mnou oslovili asi tři lidé, kteří to chtěli zkusit, ale zkrachovali. Na to konto, možná to byla i taková výzva, napadlo mě a podpořila mě sestra, která je dnes můj zaměstnanec, že bych si mohla otevřít pohřebnictví. Dnes už v pohodě funguji jedenáct let,“ začíná své vyprávění majitelka pohřební služby Jana. Den co den přicházejí lidé, kteří jsou nešťastní, protože přišli o někoho blízkého. Jak je vůbec možné takovou záplavu lidského smutku zvládnout? „Smutní pozůstalí k nám chodí pořád, člověk si to prostě nesmí připouštět. Ze začátku to úplně nešlo, ale nakonec jsem to zvládla. Každý to ale zvládáme jinak. Někteří lidé v naší profesi jsou takoví, že si to berou celý život, i když si myslí, že ne, a postupem času se jim práce do osobního života prolíná. A jsou lidé, kteří jsou trošičku obrněnější a dokážou tuto práci dělat, aniž by je to nějak poznamenalo,“ říká Jana s tím, že ale jsou okamžiky, které těžko zvládá i ta nejtvrdší a nejvyrovnanější povaha. Situace, které se jí hluboce dotýkají… „Nejtěžší okamžik je, když přijde maminka, že jí zemřeli syn nebo dcera, prostě dítě, třeba pětileté nebo desetileté, to si beru hodně osobně,“ vypráví smutně žena, která viděla víc lidského neštěstí, než si kdokoliv z nás dokáže vůbec představit. Utěšit pozůstalé ve chvíli, kdy prožívají největší smutek, podle Jany moc nejde, je lepší nechat je vybrečet a vytvořit co nejklidnější atmosféru. „Oni potom ten klid hledají v tom, že pohřební služba ví, co má dělat. Kdybychom třeba zmatkovali a nevěděli, jak máme postupovat, ti pozůstalí by to z nás vycítili a byli by ještě víc nervózní. A to já nikdy nechci,“ dodává Jana.
Trendy jsou i v pohřebnictví
Mohlo by se zdát, že ženu, která dbá o svůj zevnějšek, zajímají pouze nejnovější trendy v oblasti odívání. U Jany je tomu ale jinak, sleduje i novinky v oboru pohřebnictví. „Byla jsem na veletrhu ve Valencii ve Španělsku a líbilo se mi tam úplně všechno. Ono je to docela, jak bych to řekla, morbidní, když přijdu a řeknu – to je hezká rakev, ale já už na to prostě koukám trošku jinak. Líbí se mi památeční sklo, skleněné rakve, různé ozdobné urny a tak,“ líčí i jiné stránky své profese Jana. Tomu, že si lidé v Česku oblíbí památeční sklo, kdy je popel zesnulého přímo zataven do skla různých tvarů, například ze začátku vůbec nevěřila. Dnes je ale velmi žádané a Jana pro to už má jednoduché vysvětlení. „Nepůsobí tak strašidelně. Když má klient doma urnu, raději ji položí na místo, kde není moc vidět. Určitě si ji nedá do obýváku. Ale památeční sklo je strašně hezké na pohled, takže si to lidi klidně vystaví. Nebo se z něho dá dokonce vyrobit diamant nebo nějaký přívěšek, a je to opravdu hezká vzpomínka,“ říká Jana.
Kdy se setkává se závistí a proč se jí muži bojí? Čtěte v tištěném Aha! pro ženy číslo 42.
