Doris (92) prožila tři roky v terezínském ghettu: Transportu do Osvětimi unikla o vlásek!
V lednu 1942 byla s rodiči a starším bratrem deportována do terezínského ghetta. Tam jí zemřela maminka, tatínek se nevrátil z vyhlazovacího tábora v Osvětimi. V Terezíně byla Doris Grozdanovičová (92) byla pasačkou ovcí, před smrtí ji zachránil jeden nacistický důstojník. Přes všechny životní útrapy je v požehnaném věku stále velmi čilá…
Narodila se jako Doris Schimmerlingová v dubnu 1926 v Jihlavě. To už byl pět let na světě její bratr Hanuš. Brzy se rodina přestěhovala do Brna, kde její otec získal práci v bance. Obě jejich děti zde absolvovaly základní vzdělání, Hanuš pak stihl ještě odmaturovat. Doris už z klasického gymnázia kvůli židovskému původu v roce 1940 vyloučili. Nějakou dobu sice docházela do jediného židovského gymnázia v protektorátu, pak ale přišel transport... „Už na konci roku 1941 jsme se v Brně museli přestěhovat do bytu, kde s námi prostory sdílely ještě dvě cizí rodiny. Nevzpomínám na to ráda, protože to nebyli moc příjemní lidé. Netrvalo však dlouho a po karanténě, během které jsme museli tři noci spát na zemi a nesměli vycházet ven, jsme se jedním z prvních transportů vydali do Terezína,“ vzpomíná paní Doris. V lednu 1942 byl velký mráz, transport ovšem končil v Bohušovicích, protože koleje dál tehdy ještě nevedly. Doris s rodinou i s ostatními museli do ghetta šlapat další tři kilometry pěšky. Se zavazadly jim pomáhali první terezínští vězňové. „Naštěstí nám tehdy nic osobního v Terezíně nevzali. Postupem času ale Židům po příjezdu zabavovali prakticky všechno. Do Terezína tak se mnou přijel plyšový medvídek a kniha Naděje od Andrého Malrauxe,“ vybavuje si paní Grozdanovičová.
Bolestivá ztráta
V Terezíně se musela rodina rozdělit. „Mě s maminkou poslali do Habsburských kasáren, tatínka s bratrem do Sudetských kasáren. Bylo mi patnáct, ale strach z něčeho neznámého jsem nepociťovala. Spíše mi dělala starost maminka, protože už byla tehdy hodně nemocná. V Terezíně nakonec taky umřela. To mi bylo v životě nejhůř,“ říká paní Doris se slzami v očích. Všichni v ghettu museli pracovat, a tak tatínek dělal v úřadu, bratr opatroval děti a ona se stala spolu se dvěma dalšími děvčaty pasačkou ovcí. „O ovečky jsme se staraly s Evou a Hanou dennodenně od rána do večera. Volného času bylo dost, tak jsem si během pastvy často četla. Knihy jsme si půjčovali mezi sebou. V Terezíně byla ovšem i knihovna, o které jsem ještě dlouho po válce nevěděla. Člověk se stále dozvídá nové a nové věci spojené s tehdejším ghettem,“ pokračuje ve vyprávění paní Doris. Aspoň po práci se rodina mohla sejít. Pak dokonce svitla uvězněným jiskřička naděje na lepší časy. To když tam přijeli na inspekci zástupci z Mezinárodního červeného kříže. „Všechno muselo být na jednom konkrétním místě vycíděné. My si říkali, že až přijedou a tu bídu uvidí, tak už žádné další transporty nebudou. Jak jsme se mýlili! Dodnes jsem přesvědčená, že šlo o kolaboranty, protože šli jen tam, kam je esesák zavedl. Přitom kdyby se podívali jen o ulici dál, viděli by bídu, která byla všude kolem. Navíc se údajně shodli, jak je to v Terezíně hezké a že už vlastně ani nemusejí jet do Osvětimi. Hned následující den po inspekci tam odjely další transporty. Všechno zase bylo jako dřív,“ líčí žena.
Strach o život
Chvíle, kdy se musela obávat o život, bylo hned několik. Vždy ale měla štěstí. Nahnáno měla například v říjnu 1942. Tehdy se jeden z ještě původních terezínských obyvatel – železničář – rozhodl vězňům v ghettu pomáhat od úporného hladu a nosil jim jídlo. Když však při jednom z návratů z pastvy našla četnická kontrola u Evy neobvyklé zásoby jídla, byl problém na světě. Eva skončila ve vězení, Doris čekal výslech na druhý den. Vedl ho český četník Hašek. „Půl hodiny na mě řval. Chtěl vědět, kdo nám pomáhá. Odpovídala jsem mu po celou tu dobu, že nevím. Nakonec to už nevydržel a pohrozil mi, že pokud mu to neřeknu, oběsí mě a pak pošle do Polska. Musela jsem se tomu zasmát při představě, jak mě nejdříve pověsí a až potom pošle do Polska. Nakonec mě vyhodil, a tím to pro mě naštěstí skončilo,“ říká žena s tím, že po válce byl i díky jejímu svědectví tento četník odsouzen za brutalitu na 25 let. „I mezi českými četníky byli zlí lidé, někteří se k nám chovali jako esesáci. Vydělávali na Židech také velké peníze, to když jim prodávali předražené cigarety. Čeští četníci se v terezínském ghettu střídali po třech měsících, aby nedošlo k jejich sblížení s vězni,“ dodává. Další velmi zvláštní příhoda se jí stala s jedním příslušníkem SS. „Jednou si tak na pastvě v klidu čtu a najednou koukám a nade mnou sedí na koni v Terezíně nejvýše postavený esesák. Úplně jsem ztuhla, protože mě mohl na místě zastřelit. Neřekl však ani slovo, otočil koně a odjel,“ vypráví paní Doris. S týmž mužem se potkala podruhé v říjnu 1944, kdy měli být tatínek a bratr převezeni do Osvětimi. „Šla jsem s tatínkem k transportu s tím, že pojedu s ním. Potkal mě ale ten esesák od oveček a divil se, co tam dělám. Řekla jsem mu pravdu. Odvětil mi: Je hezké být sama v Terezíně. Ale tatínka odjet předposledním transportem odjet nenechal. Nakonec musel nastoupit do toho úplně posledního. Mně ovšem esesák zachránil život, i když jsem tehdy považovala za neštěstí, že zůstanu v ghettu bez tatínka.“
S kým se po válce shledala a co dělěla v Anglii? Čtěte v tištěném Aha! pro ženy číslo 33.
